Borovany, Trocnov

Borovany, městečko mezi Třeboní a Trhovými Sviny. Malebné, s opraveným centrem a bývalým klášterem augustiniánů kanovníků, za jejichž působnosti zažil vzestupy a pády. Na sklonku 18. století jej kupuje Jan ze Schwanzerbergu, ovšem v tuto dobu je již několik let řád zrušen výnosem Josefa II. A právě Jan jej nechává přestavit na zámek, v jehož podobě je dnes k návštěvě a vidění. Pořádají se zde komentované prohlídky, na nádvoří pak několik kulturních akcí, u kterých můžete posedět u lecčeho dobrého ze zámecké kavárny. Nutno ovšem podotknout, že jako většinu takových staveb i tady postihla horečka komunistické moci a tak zde po dlouhá léta, snad více jak 50 let, sídlila základní škola. Až v roce 2010 se podařilo zámek zrekonstruovat a otevřít veřejnosti. Za zmínku pak stojí také o tři roky mladší Borůvková zahrádka, která je veřejnosti otevřena a přístupna grátis. Za naší návštěvy se zde pořádala taktéž výstava módních návrhů učňů z Českokrumlovské školy. Mezi zajímavosti zdejšího zámku a dříve kláštera ovšem patří pověst, jež se zde vypráví. Údajně v první polovině 17. století, tedy za třicetileté války, zde měli vojáci ukrást tři zvony, které chtěli zpeněžit v nedalekých Českých Budějovicích. Sundali je tedy ze zvonice, jenže jeden ze zvonů jim cestou z vozu upadl a probořil se hluboko do bahna. Vytvořila se tím bezedná studánka, jíž se říkati započalo Haltýř. Jenže, jak se to má doopravdy? Zvony tu kdysi bývaly, dokonce ona studánka existovala a vznikla tím... To vám tady, jako mnohá jiná tajemství, dovypráví za nás.

Nevzdalujme se však příliš daleko. Pár kilometrů odtud, po dobře značené cestě, se nachází Trocnov. Pokud čekáte něco monstrózního jako my, budete z počátku zklamáni. Jednalo se totiž o osadu o dvou staveních s přilehlými poli, kdy jedno hospodářství patřilo otci Jana Žižky a druhé jeho strýci. Po smrti otce a posléze i strýce spadla hospodářství do rukou Jana, známého a jak se vypráví, neporazitelného bojovníka. Tady Jan Žižka získává trošičku lidskou podobu, neboť seč se snaží hospodařit, na úplné samotě to není zcela jednoduché a pak, Jan dle toho, co se dochovalo, byl tak trošku levý. Prostě hospodaření mu příliš, nebo snad vůbec, nešlo a proto se rozhodl svůj rodný dům s polnostmi a vším, co k tomu patřilo, prodat. Učinil tak a nabídl své služby královskému dvoru. Dál příběh Jana Žižky známe z knih, dějepisu a nevíme čeho všeho možného, zde lze shlédnout odhalené základy staveb, jež zde stály a mezi jejichž zdmi malý Jeník vyrůstal. Vše je zde krásně popsáno a vysvětleno a jde o krásné místo protkané alejemi, rybníky a lesy. S ohledem na výše uvedené, tedy naprostou samotu nechápeme, kdo má potřebu zrovna tady stavět jakýsi archeoskanzen, s ne příliš malým vstupným. Tedy chápeme, Trocnov táhne hodně turistů, ale patří to sem? Stejně tak boom skanzenů, rostoucích jako houba po dešti. Viděli jsme krásný na místě původní osady, tam to člověk tak nějak čeká, ale tady? Peníze a zisk především hýbou světem. Ale zpět k Janovi. Nyní přichází ono monstrózní dílo. Nedaleko základů je postavena socha Jana Žižky v nadživotní velikosti. 13 metrů vysoká socha z liberecké bílé žuly, zasazená do louky uprostřed lesů, je dech beroucí. Nejedná se ale o největší památník, ten bychom našli u Sudoměře na počest bitvy, která se zde odehrála a výška je o tři metry vyšší. Na pomníku o úctyhodné výšce 16 metrů se podílel i sochař Emanuel J. Kodet, tedy dědeček známého českého herce Jiřího Kodeta. Tudíž na první pohled nenápadné místo nás přesvědčilo o tom, že bychom neměli dávat na první dojem a obzvláště proto neseďte doma a pojďte ven.