Číhošť

Místo energií přímo nabité. Obec Číhošť je pro mnohé, zejména dříve narozené, známá. Především pak jako místo zázraku, politické zvůle, teroru a zmařeného lidského života. Ale nepředbíhejme a pojďme nejdříve o pár metrů blíže k počátku obce. Nachází se zde altán s pamětním kamenem. Není to jen tak obyčejný kámen, jde o střed naší země. Ano, už je tomu tak, v Číhošti se nachází střed naší republiky. Místo je to udržované, s parkováním není problém a posezení v klidu přímo vybízí ke krátkému zamyšlení.

Teď ale pojďme zpět k onomu zázraku, který se skutečně stal před zraky 19-ti občanů. Ti jej odpřísáhli a protože se jev opakoval, jde o jeden z mála uznaných zázraků, jež se skutečně odehrály. Celá věc se má tak, při jedné z bohoslužeb se kříž s Ježíšem na oltáři prokazatelně nahnul na jednu stranu. To by nemuselo býti divné, mohlo se cosi uvolnit, jenže po chvíli se naklonil na stranu opačnou. To se údajně mělo opakovat a po prozkoumání se zjistilo, že s křížem hnout nejde. Zázrak, jaká to sláva, jenže jsou léta padesátá, k moci se dostali komunisté a ti víře a především církvi vůbec nepřejí. Ano, ti komunisté, jejichž následné generace se dnes cpou do Bruselu, do vlády a všemu rozumí nejlépe. A přesně tihle komunisté zatýkají kněze Josefa Toufara a aniž by se někdy tenhle chudák přiznal, ani neměl k čemu, brutálně jej ubijí k smrti. Na sklonku života ještě využívají ústavu, kde odborníci mají povinnost zmrzačené vězněné zachránit, aby mohli býti znovu byti, u kněze se jim to již nedaří. Jako jiní je pohřben do neoznačeného hromadného hrobu a rodině je smrt utajena. Až v roce 2013 je Josef Toufar blahořečen, ostatky exhumovány a uloženy v hrobě zde, v Číhošti. Byť jsem sám nevěřící, dovolím si ó pane náš, nedej moc zpět takovým tupcům a grázlům, jakými komunisté jsou. To jsou mé myšlenky při prohlídce kostela, během které má manželka odbíhá do auta pro telefon. Neudělám ani krok, jakoby někdo stál za mnou, cítím jeho teplý dech. Ale nebojím se, cítím se vlastně bezpečně. Přestává to v momentě, kdy do kostela přichází má žena se slovy: co tady tak stojíš? Zdálo se mi něco? Nebo tam opravdu někdo byl? Každopádně osud Josefa Toufara a dalších, zbytečně zemřelých se mě dost dotýká a popravdě mě uráží, že následovníci něčeho takového mezi námi ještě jsou a to dost hlasití. Nebo, že by vše bylo jen jakousi silou tohoto místa?

Rozhodně totiž o silné energické místo jde a památka takových, jakým byl pan Toufar, si naši úctu a návštěvu tohoto místa, zaslouží. Proto neseďme doma a pojďme ven.