Kopřivnice, Štramberk

Pojďme se vydat do Moravskoslezského kraje do měst naší historie i současnosti. Do měst, kde se psala část naší historie a jak doufáme, ještě se něco napíše.

Kopřivnice, netřeba asi mnohým toto město plné panelákové zástavby a zeleně představovat. Byť se jedná opravdu o klasické panelákové město, záhony, trávníky, kruhové objezdy osázené polním kvítím či květinami, to tady rozhodně nechybí a městu to dodává mnohem příjemnější vzhled. A co bychom byli za návštěvníky města Kopřivnice, když bychom ten nejslavnější a světový produkt odtud nezašli okouknout? A není zrovna jen jeden. Tatra, není snad nikoho, komu by tahle značka nic neříkala. Muzea, věnované Tatře, jsou v Kopřivnici hned dvě. Jedno se věnuje osobním vozidlům, zatímco druhé nákladním, motocyklům a kolejovým vozidlům. Ano, kolejovým. Tatra je totiž výrobcem nadčasového a naprosto jedinečného rychlíkového motorového vlaku "Slovenská Strela". Tyhle vozy byly vyrobeny pouze dva a jeden z nich, nablýskaný v plné síle a zbroji, má depozit právě tady. Právem jsou na tu krasavici hrdí. Tentokráte jdeme pouze mezi nákladní automobily, motocykly a do depozitu právě jmenovaného rychlíku. Parkovné je zdarma a vstupné 220 korun nám během prvních vteřin nepřijde vůbec přehnané. Historie vzniku náklaďáků je letitá a naprosto fantastická. Muzeum hned v úvodu nabízí několik interaktivních prvků, včetně zkušební jízdy Tatrou přes celé muzeum. Samozřejmě se jedná o jakousi aplikaci, kterou my nezkoušíme. Vychytávek je zde ale mnohem více a například díky QR kódům se u každého exponátu dozvíte vše důležité. Nebo jako my, brontosauři, si to prostě přečtete. Stoosmatřicítky, pak čtyřicítky, drtikolka, která mimochodem dostala své pojmenování právě díky filmu Prázdniny pro psa s Tomášem Holým v hlavní roli. Pro neznalé, pan herec Kratina zde řídí právě takový vůz a přezdívá se mu Drtikol. Ono to nebylo ale vůbec od věci, neboť tato Tatrovka byla doslova speciálem světovým. Uvezla neuvěřitelných 28 tun, což v té době a dlouho potom neuměl žádný jiný auťák. Vojenské Tatry, závoďák legendárního Karla Lopraise, s kterým vyhrál rallye Paříž – Dakar, jeho doprovodná auta, autobus a třešnička na dortě, Tatra kolem světa. Jako kluk jsem tenhle dokument hltal, kdy monstrózní, napůl nákladní a napůl osobní Tatra zdolávala jeden kontinent za druhým. Všichni jsme chtěli mít model doma a teď, teď stojím vedle ní, dotýkám se jí a chce se mi dojetím brečet. Originál sjeté pneumatiky, příběhy z cest, no jedním slovem neuvěřitelné. Co se dá udělat se starou, nepoužívanou a polorozpadlou továrnou. Tohle muzeum je naprostý skvost a věřte či ne, ženy zde chodí s úžasem a otevřenými ústy. Tento stav přetrvává taktéž ve vedlejší budově, kde stojí ona. Slovenská Strela. Nablýskaná a nazdobená, jen nahodit její motory. Jízdní i vozový řád z dob největší slávy nemůžou chybět, jako uniformy patřící personálu. Muzeum není na hodinku, to je požitek na půl odpoledne a proto peníze za vstup a poté utracené ve značkové prodejně za čepici, autíčka, šály, trička a například samolepky, nemůže nikdo ani počítat. To je prostě investice srdcem.

Ale přeci jen pojďme tenhle slstně infarktový stav rozchodit a podívat se tak trošku na historii z jiného, obvyklejšího soudku. S Kopřivnicí sousedící Štramberk také zrovna nepatří mezi neznámá města. A světe div se, dokonce je zde mnohem více turistů, než v Kopřivnici. Parkovné, ať stojíte kdekoliv, vyjde na 100,- za den. Hlava na hlavě, tak se dá charakterizovat Štramberk v červenci. Ze spousty lidí už mnoho ani neví, že tu kdysi stával krásný a mohutný hrad. Né, ani my nejsme pamětníci, ale dozvídáme se to v infocentru a od lidí. Rádi nasloucháme historii a hlavně příběhům daného místa. Hrad, mimo jiné, patřil i Janu Lucemburskému, následně Karlu IV. a dalším, až se dostal k Žerotínům. Jak to známe dodnes, jen něco užívat a nestarat se nejde do nekonečna a stejně tak hrad chátral, až se ke konci 18. století část zřítila. A i tady zafungovalo pořekadlo:"co nemůžeš zachránit, znič". Namísto oprav se hrad dočkal rozkradení a rozebrání na stavební materiál a přestože se částečně opravily hradby, svého vzkříšení se již nedočkal. Jen jedna část byla na začátku 20. století obnovena v celé své původní podobě a tak láká návštěvníky do svých útrob. Vstupné za stováka na Štramberskou trúbu, tedy hradní věž, si nenechá ujít mnoho návštěvníků. Bohužel, muzeum Tatry nás, lépe řečeno mě, tak očarovalo, že sem dorážíme ve chvíli, kdy se na nás s výhledy po okolí již nedostane. Věž, tedy ona Štramberská trúba, je dominantní stavbou a hlavně překrásnou. Inu což, hledíme jen odspodu na tu krásu. V blízkém infocentru se rovněž nachází, a to ocení zejména znalci a rodiče s dětmi, muzeum Zdeňka Buriana. Autor mnoha krásných ilustrací o pravěku, který ve městě pobýval a jeho inspirací se mu stala jeskyně Šipka. Na cestu k té můžete ochutna místní specialitu, Štramberské uši. Prý laskomina, ale jak pro koho. My tak nadšeni nejsme.

Šipku hodláme tedy také navštívit, protože je nedaleko a nejde k ní netrefit. Stačí se držet davu (nebo ukazatelů). Zanedlouho vstupujeme do Národního sadu a po lesní pěšince stoupáme k jeskyni. Po zhruba půl kilometru vidíme asi jen část, snad. Pokud jde ale o celou, byť se o kousek výše nachází ještě jedna, méně známá, měl pan Burian velikou představivost. To je ovšem druhotné, za jeho dílo mu patří veliký dík. S myšlenkami na dnešní zážitky scházíme zpět, chvíli se usazujeme na jednu z mnoha laviček a jen tak si necháváme, skrze listy stromů prostupivšími paprsky zapadajícího slunce, hřát záda. Plni dojmů míříme zpět na penzion a jednoznačně tenhle výlet přinesl o něco více, než mnohé jiné. Takovou tu jiskřičku radosti navíc. Nevyplatí se jen tak sedět doma, pojďte ven, objevujte a žijte.