Litoměřicko

Pokud se vydáme na výlet v okolí Litoměřic, máme na výběr z několika cílů. Dnes si vybíráme trošičku ty historické.

A začínáme cca 5 kilometrů od Litoměřic, nedaleko dálnice D8 a odpočívky Siřejovice na 48 kilometru ve směru Praha. Pokud je člověk pozorný, neunikne mu pozoruhodná stavba v těsném sousedství, která jako by vykukovala zpoza korun stromů. Nejedná se o žádný hrad či hrádek, jak by se na první pohled zdálo. Jde o bývalý větrný mlýn Windsor. Byl postaven v polovině 19. století a svému účelu sloužil jen několik desítek let. Poté byl majiteli přestavěn na zámeček a do dnešních dní změnil několikrát majitele, což ovšem rozhodně neznamenalo nějaký zvrat v jeho osudu. Ať jej vlastnil kdokoliv, nechal jej pouze chátrat a tento stav je neměnný doposud. I když se uvádí, že je veřejnosti nepřístupný, došlo k rozkradení stavebního materiálu a dnes jsou k vidění obvodové zdi. I tak je ale stavba velkou krásou. Přes nepřístupnost vede k Windsoru vyšlapaná a dle všeho upravovaná cestička, jen si nezkracujte cestu blízkým lesíkem. Ten bohužel slouží jako veřejné WC řidičům mnoha kamionů, parkujících na odpočívce dálnice. Na Windsoru jsme byli a myšlenka na opravu a zabydlení nebyla úplně od věci.

Za dalším cílem se musíme vydat z Litoměřic severně, a to po žluté turistické značce. Ta všechny, nebo drtivou většinu zavede na vrch Radobýl, od čehož nehodláme nikoho odrazovat, ale málokdo ví, okolo čeho se vůbec pohybuje. Řekne-li se důl Richard, některé napadne Jáchymov a komunistický lágr, ovšem ten ještě o něco dřívější, je právě zde. Turisty mířící na Radobýl tak možná trošku straší zpustošená vila, na kterou cestou upozorňuje jakási informační tabule, ovšem místními debily natolik poničená, že málokoho napadne se u ní zastavit a informovat se. Jenže to, že tahle vila sloužila mimo jiné jako velitelství SS, je to nejmenší tajemství tohoto místa. Tady totiž umírali lidé a ne jen tak nějakou obyčejnou smrtí. Byl zde totiž koncentrační pracovní tábor a pokud bychom kousek nad Litoměřicemi na začátku panelové cesty neodbočili dále po žluté, ale popošli kousek dál, naskytne se nám docela jiný pohled, než z Radobýlu. Vstup do štoly Richard I. A takových pracovních štol zde bylo hned pět. Za války byla mnohá místa spojována s utajenou německou výrobou, u mnohých se to ovšem nedá moc doložit, ale tady ano. Prokazatelně zde vznikaly výbojky značky Osram, ale především na 300 strojích v podzemní rozlehlé továrně vznikaly odlitky a různé skříně pro motory do tanků a těžkých vozidel. V dubnu 1945 zde bylo 756 vězňů pracujících ve dvou 12-ti hodinových směnách s jednou přestávkou 45 minut. Dalších 199 osob je vedeno jako nemocných a pro podmínky, jaké v nedalekých kasárnách a zároveň táboře byly, se není čemu divit, že zde probíhaly různé nemoci včetně tyfu. Z tohoto důvodu bylo několik budov na konci války vypáleno, spalovnu ale lze do dnešních dní najít. Hrůzostrašný vstup do podzemních prostor, který na nás vykoukne po prostupu lesním porostem, jímž vede vyšlapaná cesta, nás naprosto děsí. Za války sem dokonce vedly koleje, po kterých dnes nevidíme ani stopy. Konec války také znamená několikadenní rozmisťování náloží, aby se společně s vězni vyhodily do vzduchu a tak se zamezilo jakémukoliv důkazu o hrůzách, které zde nacisty byly páchány. Štěstí a rychlý odchod tomu chtěl, že se nic takového nestalo a další dva roky se tak v bývalých dolech a nyní podzemních továrnách, odstraňují tuny náloží. Ale jen v některých a právě ony poté po několik let opět slouží svému účelu, těžbě vápence. V roce 1956 je těžba ukončena a do dnešních dní nejen sem, ale i do dalších štol a podzemních továren je přísný zákaz vstupu. Nikdo totiž neví, kde a kolik náloží ve skutečnosti bylo rozmístěno a hlavně kam. Volně přístupná je tak filtrační nádrž, přes kterou se přečerpávala voda z Labe a několik pozůstatků budov v nedalekém houští, důkladně skrytými před zraky kolemjdoucích. My však od důvěrného zdroje víme, že ventilační šachty s žebříky, jsou do dnešních dní přístupné a tu a tam se někdo do štol vydá bádat. Hrůzu dokresluje potom ten fakt, že v den konce války, tedy 5. května 1945 ještě řádně nastoupila ranní směna a odpracovala celou směnu. Vila Pfaffenhof je už pouhou třešničkou na dortu hrůz těchto míst, kolem kterých mnozí jen projdou. Paradoxem dnešních dní ale není ono míjení místa turistů, nýbrž to, že jde mimo jiné o místo pro ukládání jaderného odpadu a zároveň, s ohledem na výše řečené, je zde provozována střelnice. Pak v tomto pohledu je počmáraná informační tabule jen hloupostí. A tak si dnes téměř nikdo nevzpomene na Auto Union A.G., pod jejichž značkou se zde vyrábělo, týralo a umíralo.

Ti, kdo si nepamatují svou minulost, jsou odsouzeni ji opakovat - Santayana George.

Proto neseďte doma a pojďte ven