Nepomuk, Žinkovy

Žinkovy je městys jen kousíček od Nepomuku. Možná by sem člověk ani nejel, neboť co tady, jenže má milovaná manželka sem jezdívala jako dítko školou povinné na školu v přírodě. A taková místa za návštěvu a trošku té nostalgie stojí. Jenže jsem ohromen, sem jste jezdili na školandu? Ale nepředbíhejme. Vlastně Žinkovy byly osadou a poté městečkem, než vyhořely a stavěly se Žinkovy nové. Ve městě býval panský statek a pivovar, jehož budovu lze do dnešních dní vidět. Alespoň potud čerpáme z historických kanálů. Jenže, on zde stával a do dnešních dní stojí zámek. Trojkřídlá budova bývala obklopena vodním příkopem, který byl později zasypán a dnes se tak v blízkosti zámku rozprostírá jen rybník s jakousi hrází, po které se podle všeho dalo přejít na druhou stranu. Dalo je velice výstižné, neboť dnes je chodník vedoucí po hrázi v takovém stavu, že i laik pozná dezolátní stav a možný sesuv do bůh ví jak hlubokého rybníka. Historie zámku je ovšem zajímavější, než jsem čekal. V držení jej měl rod Colloredo-Mansfeldů nebo také Emil Škoda. To samo o sobě nabízí mnoho zajímavých informací. Zajímavý zámecký život přetíná doba temna, i když pro mnohé komunismus a následné bratrství a zotročení Sovětským Svazem je dnes považováno za zlatý věk a zámek se dostává do rukou ROH. To bylo tak, milé děti. Ne ne, tuhle strašidelnou pohádku necháme opravdu na jindy. Díky této organizaci se dítka, jako i malá Janička (dnes má manželka) dostává do útrob zámku, kde je ubytována po dobu dvou týdnů a užívá si tak školy v přírodě. Dokonce několik let po sobě. A protože dítka byla vzorná a chovala se k památkám slušně, dochází k uzavření zámku. Ten odkupuje soukromá osoba a do dnešních dní je veřejnosti nepřístupný, včetně předzámčí. Povězme ale, že se v parku před krásným zámečkem dá posedět u kávy, tudíž s tím zákazem to tak horké asi nebude. Dokonce se k nám dostává informace, že po domluvě lze interiéry navštívit. Jenže my si dobu na návštěvu nevybíráme a tak za naší návštěvy tuto možnost nemáme a tak naslouchám vzpomínkám mé milované ženy a interiér si vykresluji ve své mysli.

Po návštěvě Žinkov nemůže přijít jiný cíl, než Zelená Hora a Nepomuk. "Kázeň je to hlavní, já to říkám pořád, kázeň musí být" a další hlášky z filmu Černí baroni, známe asi všichni. A právě zámek Zelená Hora na stejnojmenném kopci je tím místem, kde se film natáčel. Byť jde o dnes již komické situace, tehdy asi úplně o legraci nešlo. Každopádně v letních měsících je zámek otevřen veřejnosti – opět toto štěstí nemáme, ovšem působení vojska, tedy kasárna, je zde do dnešních dní cítiti ve vzduchu. Směsice paliva, oleje, mazutu a takového toho vojenského smradu zde dodnes čpí a tak i u brány a v předzámčí si připadáme spíše jako na buzerplace, než u zámku. Jenže k místu to tak nějak patří a i vizáž zámku (za nás nebyl ještě opraven – je-li dnes) dokresluje obrázek dob minulých. Pardon, ale debilita soudruhů neznala mezí. Zvláštní a poutavé místo, tahle hora, vlastně Hora. Pod kopcem se rozkládá dnes již opravené centrum města Nepomuk. Město, dříve Pomuk, je spojeno s Janem Nepomuckým, neboť zde se měl údajně narodit. Původně osada a až později město, bylo známo především těžbou stříbra a zlata. To nás přivádí na myšlenku, co všechno a na kolika místech se kutalo a dnes? Asi i to poslední možné si odvezli soudruzi do SSSR, ale to je také jiná, dosti drsná, pohádka. Pozůstatky po těžbě jsou ale v okolí do dnešních dní patrné. Město jako takové nabízí mnoho zajímavého, od historických budov, přes kostely až po muzea. Je tedy dobrým místem pro výlet, který se bude líbit. Městem vede několik cyklotras, můžete tedy své plechové oře zanechati doma, popřípadě sem zajíždí veřejná doprava. Pojedete-li přesto autem, město nabízí dostatek parkovacích míst. Měli bychom také řici, že z Nepomuku pocházela režisérka Marie Poledňáková. A na úplný závěr, jak se Pomuk stal Nepomukem? Nepomuk je to česky, Pomuk německy. Takhle jednoduché to je.

Tak neseďte doma a pojďte ven.