Ostrava

Dnes vás vezmeme do města, kde sebevědomí a ráznost jdou ruku v ruce. Region rázovity možná někomu nahání husí kůži, někdo se tomu směje, pravdou ale je, že smích není úplně standartní záležitostí. Mezi rodáky patří Emil Zátopek a jeho životopis mnohé podtrhává.

Ostrava, krajské město Moravskoslezského kraje. Pojďme se my, neznalí, podívat trošku blíže na místa, která nějakým způsobem mají charkterizovat Ostravu a mnohdy je známe z televize. Zároveň ale také potkáváme místa mnohým neznámá, která jsou něčím zvláštní a výjimečná. Jen Zoo vynecháme, v té jsme již byli a poznatky z ní vydaly na samostatný článek. Najdete jej v menu.

Začněme u hradu. Ano, i Ostrava má svůj hrad. Parkování u něj, stejně jako ve městě, je zpoplatněné, i když o víkendu je to ne úplně srozumitelné. Jedna cedula nám tvrdí zdarma, druhá 20,- za hodinu, třetí 100,- na den a na dotaz Městské Policii, která zde hlídkuje, se nám dostává odpovědi:"tož nevim, z vlastní zkušenosti vim, že je to zadarmo. Ale zkušenost je tak na devadesát procent, bo jsem tady parkoval naposledy před půl rokem." Automat na lístky ani peníze nefunguje, neplatíme. Ostravo, sorry. Stáli jsme tam tři hodiny, kdyby náhodou, ozvěte se, my vám těch 60 kaček pošleme. Cesta z centra k hradu je krátká, plná zeleně. Té je v Ostravě opravdu dost a také ta přispívá k lepší tváři města. Důlní těžba je zde ale patrná na každém pátém kroku. Slezskoostravský hrad je spíše takovým hrádkem. Šlo o obranný hrad na řece Opavě, na níž se nacházel brod na obchodní stezce do Polska. Byla proto založena Slezská Ostrava a na protilehlé straně Moravská Ostrava. Už ve 14.století je Morava připojena ke státu Českému a hrad ztrácí svůj význam. V 16. století je přestavěn na zámek a zažívá zlaté časy. Zlaté ale nevydržely, zámek se užíval, ale neopravoval a tak v šedesátých letech 20. století poslední nájemce žije už téměř v ruině. Díky těžbě a poddolování se propadl o celých 16 metrů, a po roce 2000 dostává zbytek hradu od města novou střechu. Za prohlídku Slezskoostravského hradu, včetně třeba jen vstupu do vstupní brány, se platí 90 korun. Nám je dovoleno nahlédnout a kromě magnetky, pohledu a možná návštěvy Shakespearovských slavností nás sem nic moc neláká.

Jdeme dále po celkem důmyslně řešeném systému stezek pro cyklisty, vedoucích přes celé město a mimo něj. Zajímavé je pozorovat, jak se kousek od hradu vlévá špinavá Lučina do čisté říčky Ostravice. Jakoby v každém z toků teklo úplně něco jiného a to něco nezdravého, jak čistá voda odmítá přijmout. O kousek dál je Karolina. Trojhalí bývalého dolu či koksovny, které zde zůstalo jako pozůstatek těžkého průmyslu a jámy. V jedné z hal je vidět sportoviště, jehož účelu je památka propůjčena. V těsném sousedství roste mega obrovské nákupní centrum stejného ženského jména, tedy Karolína. Moc pěkně využitý prostor bývalého dolu, ale i tady je okolo megaobrnákupáku prostor se zelení a lavičkami, kde si můžou lidé sednout a zrelaxovat.

Pěšky docházíme do toho, asi pro Ostravu nejcharaktičtějšího. Stodolní ulice. Kdysi jsem zde byl služebně, ale v té době neměla i přes už probíhající bujarý noční život, takový věhlas. Dnes už hvězdná sláva pravděpodobně také utichá. Noční život je zde ovšem velmi patrný. Otevíračka barů od odpoledne do ranních hodin každý den, bordel a hnus před jednotlivými vchody, prostě jako Václavák či Pařížskou v Praze, ke kterým je Stodolní přirovnávána, to rozhodně nepřipomíná zdaleka. Jsou ve městě jiné ulice, svým vzhledem daleko reprezentativnější, než tahle žumpa. Tady rádoby zeleň v betonovém květináči nebo vzrostlý jetel mezi dlažbou, moc místu nepřidává, obzvláště když je patrná každonoční zálivka prodávaným alkoholem a močí. Pokud je tohle výstavní skříň Ostravy, tak gratulujeme.

Centrum města, nedaleko od Stodolní, to je jiná káva. Ve městě je pořádek a čistota, jen v městkém parku žasneme nad tím, jak si vedle malých dětí s rodiči, spokojeně odfukují spící bezdomovci. Také policii tento obrázek nechává chladným, tak jen my turisté nechápavě kroutíme hlavou.

Městská radnice, funkcionalistická budova, připomínající svým zevnějškem i interiérem spíše kulturní dům z 80. let minulého století. Něco velice podobného máme v Ústí nad Labem a říkáme tomu zcela moderně, Národní dům. Nejdříve jdeme použít veřejné WC. Toalety spíše jak z plicního oddělení z Nemocnice na kraji města, než na radnici, toaleťák u umyvadla, zatímco u mísy nic (nevíme, kam tedy s obsahem močáku), ale nějaké WC zde o víkendu mají a Ústí, haló, jsou čisté. Hledáme infocentrum, které zde má býti otevřeno pro turistickou veřejnost. Je tady, v šestém patře. Jaká to logika. Hurá do výtahu a v šestém patře z výtahu rovnou vcházíme do prostor infocentra. Za 80 korun vstupného můžeme vyjet jiným výtahem na ochoz rozhledny. Ten je ve výšce 73 metrů, celá věž se pak tyčí do výšky 85,6 metru. Na zábradlí jsou kopie rukopisů ostravských mistrů či o Ostravě, zajímavé čtení. Výhled na město je velice pěkný, zdarma se mohou použít také dalekohledy. Snad v každém směru kromě bytovek, paneláků a domů, vidíme také těžní věže, vytěžené haldy a musíme uznat, že město je to prazvláštní. Život tady asi nikdy nebyl med a generace před námi si město a své životy vysloveně vydřely. Sjíždíme tedy zpět do infocentra.

Město má ve znaku koně bez uzdy a vysvětlení je více. Ale marketingové logo je název města se třemi vykřičníky. Je to vidět všude. Obchodní domy, MHD, radnice, náměstí, všude Ostrava!!!. Ptám se na reálnou podstatu loga přímo na radnici. "No my jsme si zadali, že kura, do Prahy, že chceme nějaké logo, které by nás vystihovalo. Jenže tam na nás jaksi zapomněli a sekretářka, bo jsme ji upozornili, napsala na listek text - Ostrava!!!. Jako aby ten inženyr věděl, že to logo, že kura? A on když to viděl, tak rozhodl, že to bude dobré a prodal nám to. A tři vykřičniky su za každu naši vlastnost, bo tady je region rázovity. Ráznost, bo každému dáme do huby a pak si s ním sedneme na pivo, aby nám řekl, co jako tím myslel. Odhodlanost, jako že jdeme do všeho po hlavě a sebevědomí, bo to my tady taky máme. Asi znáte tritykři, tak víte, o čem mluvím, nebo ne, nebo co?" Přeloženo do češtiny: jsem natvrdlejší a trošku nám trvá, než nám něco dojde. Je tak lepší hned druhému dat po čuni, abychom nebyli za blbce. No a když nám to docvakne, tak můžeme pokecat. Odhodlanost, protože se ničeho nebojíme. No, to už koupením lístečku od sekretářky je znát (kolik za to asi dostala od pana inženýra?) a sebevědomí? Tak to rozhodně už podle projevu je znát, protože tady jsou, k tomu všemu, na to všechno náležitě pyšní. Vše to má dokládat uskupení Tři tygři, ale chvíli mi trvalo, jaké že to hudební trio "tritykři" má na mysli. Ale do držky mi nedal, protože jsem byl o hlavu větší a vážím asi o osmdesát kilo více než on.

Pojďme dále, nyní do Vítkovic. Dnes již bývalé slévárny, které ukončily provoz v roce 1997, hostí například Colours of Ostrava a tak jsou v podvědomí i mladším generacím. Výšková věž, dnes jako Bolt tower, je po nutných úpravách otevřena veřejnosti. Ochoz okolo ní připomíná stezku do korun stromů, jen namísto lesa je zde Ostrava. Postupná oprava a úprava železáren je ale mistrovským dílem a žasneme, jak se z obrovské masy rezavého železa dá vyrobit něco tak poutavého a zajímavého, aby tohle místo, které k historii státu patří, bylo součástí i generací budoucích. Bohužel na ochoz se nedostaneme, neboť je nutná rezervace a je na několik dní dopředu vyprodáno. Bez tak vřele všem doporučujeme.

Jako předposlední navštěvujeme Landek park. Místo pro setkávání lidí, rodin, venčení psů a dětí. Místo je velkým rodinným parkem s parkováním a vstupným zdarma, nabízí mnoho vyžití a nám turistům mimo jiné jedno z největších, tvrdí tady, a nejzajímavějších hornických muzeí. Při návštěvě, po uhrazení vstupného, sfáráte dolů pod zem a projdete si štolou jako opravdoví horníci. Samozřejmě, jde o štolu upravenou k exkurzím, takže nečekejme, že někde dole přide zával, bo je to ochráněne. Vše pak můžou návštěvníci vstřebat v některé z místních restaurací.

A na závěr jsme nezapomněli navštívit divadlo Mír. Tři tygři, Štěpán Kozub a další, jistě všichni známe. O prázdninách umělci odpočívají, nebo se věnují jiným aktivitám a tak divadlo očumujeme "na pražáka", tedy zvenku. Zrekultivované okolí působí pěkně, půjde ale o jakousi chudší čtvrť a večer bych si tady moc jistý nebyl.

Jediné, co nám tady chybělo, je smích. Lidský, přirozený smích, nebo jen úsměv. Ostraváci se smějí jen v případě, že se smějí někomu jinému a ještě jen takovým úšklebkem. Vtip nebo dvojsmysl, kterému se jinde lidé smějí, rodiny se svými dětmi, když se jim něco podaří, nic. Tady jen úšklebek a konec. Jakoby se tady neuměli uvolnit a byli stále v křeči. Na straně druhé, spousta zeleně, centrum města striktně bez aut a veškeré dopravy, mimo ranní a večerní zásobování, aby bylo v centru živo a bezpečno. Jsme z města taktéž postiženým těžkým průmyslem a víte co? Ať se pánové a dámy z vedení Ústí nad Labem jedou podívat a přiučit, jak se dělá Zoo, jak se dělá MHD, jak využít a rekultivovat centrum města, jak obnovovat místa po těžkém průmyslu a jak být na to, co se udělá dobře, náležitě pyšný. A nejen to. Ostravo, děkujeme a ačkoliv ti nerozumíme, byli jsme u vás rádi. Jen se naučte smát. A my, neseďme doma a pojďme ven. I region rázovity nabízí víc, než si myslíme.