Pardubice

Dnes se vydáme společně do města, které nejprve leželo v Chrudimském kraji, pak ve Východočeském a protože se někdo rozhodl, že hlavní silnice a železnice povede tudy, stalo se městem krajským.

Pardubice, město s pěší zónou, která je opravdu pěší. A krásná, se spoustou relax zón, brouzdališť a předzahrádek, krámečků, prostě pěší zóna taková, jakou si ji představujeme. Opakovaně město navštěvujeme při konání dostihů i mimo akční sezónu. Vždy je město plné lidí, večer jsou stále plné předzahrádky a nikde, opravdu nikde a nikdy nevidíme odpadky na zemi. Tady to prostě nikoho ani nenapadne. Mentalita lidí tady je pozoruhodná a záviděníhodná. Pohoda, klid a radost. Především pak slušnost. Náměstí taktéž, pro lidi. Nikoliv pro auta, jako mnohde jinde. Tady povolaní myslí a to je další plus. Kromě procházky centrem města s četnou zelení, kterou nadále rozšiřují, zlatými dlažebními kostkami připomínající obyvatele, kteří nalezli smrt v koncentračních táborech, lze navštívit několik kostelů, nebo takový zámek. Sídlí v něm muzeum, které se řídí otevírací dobou, od 6 do 20 hodin je ale zcela zdarma veřejnosti přístupný zámecký park. Je opravdu velký a posezení či procházka je balzám na nervy. Připadáme si jako někde na maloměstě. Bonus k nezaplacení je několik pávů volně pobíhajících po prostoru. Je jich tady, třináct, čtrnáct, patnáct, támhle jsou taky dva, nedají se spočítat. K dvacítce jich bude a někteří se nechají krmit z ruky. Fajn relax a procházka, ale popojeďme o kousek dál. Byť jsou Pardubice městem semtexu, léčiv a perníku, za těmito skvosty nemíříme.

Míříme na dostihy. Každoročně se jich tu jede hned několik, ale druhou říjnovou neděli, to tady bývá teprve plno. Kromě dalších asi šesti dostihů se tu jede, nebo běží, Velká Pardubická. A to bývá panečku sláva. Dvakrát jsme se zúčastnili a ty róby, klobouky, pánové obleky a fraky, koně nabuzení, kočáry tažené kladrubskými bělouši i černými vraníky, samá nóbl osobnost, ale především davy lidí. Těch normálních lidí, kteří za vstupné od dvou do devíti stovek doufají, že nebude pršet a že uvidí závody do poslední chvíle. Vsadit se dá na cokoliv, na to, kdo doběhne první nebo třeba pátý, který kůň přeskočí dřív nějakou tu překážku, který spadne, nebo který doběhne bez žokeje. Fakt na všechno a představivost a někdy morbidita lidí nezná mezí. Na hlavní dostih také vsázíme pár korun a manželce se daří vyhrát nějakou tu stovečku. Já se očividně v koních nevyznám. Závodiště má i svou stinnou stránku. Nepočítaně koní, převážně na známém Taxisu, skončilo svou dráhu, ale zároveň si závody v historii vzaly za oběť jednoho z jezdců. Mladému a talentovanému jezdci, který zde předčasně ukončil svůj život, je věnována pamětní deska, jedna z překážek a jeden závod při Velké Pardubické. Kdo zde nebyl, neviděl dostihy, praví se, ale kde se vlastně vzaly? Počátek byl v Anglii. Pořádají se tam Parforsní hony, které spočívají ve stopování zvířat a následném honu. Zvíře se žene, co může a podstata tkví ve zdolávání překážek, jízdě různými terény a finálním obklíčením zvířete. Ten, kdož měl cestu nejkrkolomnější a překonal nejvíce překážek, tomu ulovené zvíře patřilo. Tyto hony jsou v 19. století poprvé pořádány i u nás a kde jinde, než na Pardubicku. Tak se tento sport líbil, že již roku 1856 se staví závodní dráha a o necelých 20 let později, přesně 1874 se již běží první závod, kterého se účastní 14 koní s jezdci. S malými přestávkami a úpravami terénu zůstaly pozůstatky těchto anglických lovů do dnešních dní a tisíce lidí si zážitek z tohoto sportu jezdí každým rokem užít. Poslední opravdový Parforsní hon u nás se jel 6.12.1913 a tak nám zbyla jen ta Pardubická.

Tak neseďme doma a pojďme ven, vždyť za chvíli už poběží.