Radhošť

Návštěva Zlínského kraje. Nabízí se samozřejmě spousta míst k návštěvě a pokud bychom jeli v zimě, každého by napadly Pustevny. Jde o sedlo v Moravskoslezských Beskydech a prakticky o rozhraní krajů Zlínského a Moravskoslezského. Na vrchol se dá vyjet autem, machři na kole, nechat se vyvézt pravidelnou autobusovou linkou a nebo lanovkou z druhé strany. Ta vede od parkoviště z Trojanovic a se stezkou Valaška, kterou jsme mimochodem již také navštívili a stálo to za to (píšeme o ní ve výletech/Moravskoslezský kraj).Tato cesta ale v letní a zimní sezoně vyjde poměrně dost draho. Naše návštěva v dubnu byla cenově přijatelná a zážitek krásný, o měsíc dříve a dva později již byla cena o více jak 100% jinde. Tentokráte nás vyváží náš plechový oř téměř k vrcholu, parkování 200,- za celý den, polovinu jen za odpoledne. Pořád přijatelnější oproti lanovce a míst dostatek. Několik málo kroků na vrchol a už obdivujeme lidově secesní budovy, prostě nádherně zdobené roubenky Maměnku a Libušín. Architektem, který se tady na Moravě podepsal na mnoha stavbách, je jedinečný Dušan Jurkovič. Obě stavby jsou Národní kulturní památkou, což je asi dobře. V blízkosti skvostných roubenek máme možnost občerstvit se před cestou hned v několika bistrech. Až na maličkosti je nabídka i cena u všech totožná, takže stačí vybrat jen menší frontu. Naopak oceňujeme sezonní regionální suroviny a jídla z místní kuchyně, i když i smažák vám tady taky udělají. 

Vydáváme se na výšlap. Je dobré nenechat se odradit prvním prudším stoupáním, brzy jsme za ním a pak je to již pěkná hřebenovka. Nahoru a dolu, překrásné výhledy do údolí Beskyd a za nedlouho již stojíme u sochy pohanského boha Radegasta. Působí majestátně, chvilku odpočíváme a vydáváme se dál. Na rozcestníku píší, že na vrchol je to stejně daleko, jako k parkovišti, ale pozor. Není to pravda. Vůbec tady na Moravě mají zajímavé vzdálenosti, kdy někde uvádějí méně, jako zde, většinou však občas přidají. Fakt, že i zde ukazatel tak trošku kecá ale zjišťujeme na vlastní nožky. Přesto jsme to nakonec zvládli a už stojíme u kaple Svatého Cyrila a Metoděje, tedy na samém vrcholu Radhošti. Vstup do kaple a na zvonici nás stojí 5 korun za osobu, což je v dnešní době velice milé. To neplatí o občerstvení těsně pod vrcholem, kde si za osminku borůvkového koláče řeknou necelou stovku, za porci halušek a nevíme jak velkou, páč to nikde neuvádějí, dvěstatřicet kaček. Obsluha nepříjemná, kupujeme půl litru malinovky za sedmdesát a prcháme. Vrchol ve výšce 1129 m.n.m. nabízí nejen výhledy pod kopce, na Ostravsko, Bílé Karpaty a Slovensko, dokonce vidíme Praděd, ale i naprosto ničím nerušený relax. Byť se sem valí davy turistů, tak nějak si tady každý, kdo chce, najde své místo. Jedním slovem krása. A závěrem pár zajímavostí. Třeba, vůbec jsme nevěděli, že odtud z oblasti Zaryje pochází vlastně úplně první základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze, kterých bylo celkem osmnáct. Také se dozvídáme, že zde po několik desítek let pásli bačové svá stáda ovcí, koz a pod kopci i krav. Jak moc se tím změnil ráz krajiny, jak přirozené bylo žití s vlky a medvědy, to a mnohem více se tady na tomto krásném místě každý dozví. Na úplný konec si dovolíme jen malinkatou úvahu. V posledních dnech slýcháme o návratu zvířecích predátorů do těchto vrchů, zamýšlíme se však, je-li to správné, když současně s tím nevracíme jejich přirozenou potravu? Ale je jedno, zda se nad tím zamyslíme nebo ne, důležité je vidět a tohle místo prostě zažít. Proto neseďte doma a pojďte ven.