Rokycansko

Plzeňský kraj je pro nás velkým lákadlem pro turistické cíle a množství lesů plných hub. My jsme se vydali tentokráte na Rokycansko a ačkoliv zpočátku naše srdíčka, hlavně to mé, zaplesala, zbytek výletu měl jakousi pachuť hořkosti. Nakonec, posuďte sami.

Náš výlet započal nedaleko Rokycan směrem na Hořovice. Malá a nenápadná obec Strašice totiž ukrývá doslova poklad. Pro starší ročníky, ale i mladé, zde totiž parta přátel shromažďuje klenoty v podobě historických autobusů, trolejbusů a osobních aut. Můžeme si říci, no jo, autobusy, jenže tyhle klenoty můžeme nejen shlédnout, ale také se v nich svézt, neboť jedna věc je vozidla shromažďovat a ukazovat, druhá je uvádět je do provozních stavů. A to vše tady parta nadšenců umí. Díky nim proto můžeme znovu nasát tu vůni Ikarusů, Karosy ŠL a ŠD, sedmistovky i devítikila, trolejbusu Tr 14 a Tr 21, tramvají a třeba i eRŤáka. Ale i škodovka ereso uhrane každého. Chlapi, ženské i děti, ti všichni jsou zde nakonec unešeni krásou a znalci zvukem motorů. Sám jsem veliký fanda autobusové dopravy a autobusů jako takových, takže jsem v sedmém nebi. Jak pozoruji, je nás více, komu na zdi v pokojíku visela značka zastávky ČSAD, místo autíček byly modely autobusů a notýsky se plnily opisem jízdních řádů. V momentě, kdy si má milovaná manželka usedla za volant Ešelky, nebo se s dcerkou staly řidičkami tramvaje, propadly kouzlu místa také. Byl objeven poklad a rád se sem zase vrátím. Vstupné, magnetky a pohledy, to vše za pár korun, kterými přispěje každý návštěvník na obnovu toho či onoho kousku, který je pak možno si pronajmout na svatby a podobné akce. To bude také nejspíše gró, neboť muzeum je pro veřejnost otevřeno jen několik dní v roce a je proto potřeba si na webu zjistit, které dny to jsou. Rozhodně ale muzeum ve Strašicích za návštěvu stojí.

O kousek dále již navštěvujeme město Rokycany. Jde o poslední město osvobozené Američany, neboť dle dohod za městem museli čekat na Rudou armádu. Ta se zdržela a je tak na posouzení, co by bylo, kdyby Američané nečekali. Na místě střetu dnes stojí pomník, k tomu ovšem nejdeme. Byť jsme za osvobození vděční, Ruskou armádou a smýšlením opovrhujeme. I když Rokycany mají již historické centrum zrekonstruované a dochovalo se několik památek, včetně kostelů, mnohem více bylo po 2. světové válce zbouráno a zničeno. Vše důsledkem osvobození Američany, jakási pomsta, pak na místech staré zástavby a historických objektů jsou budovány panelové domy. Jako vzpomínku na tato "skvělá léta" lze navštívit Vojenské muzeum. Naše kroky ovšem míří na jižní okraj města k Vojenskému cvičišti. Ihned po revoluci odtud posádka zmizela a vojenský prostor se změnil na přírodní rezervaci. Celkem důmyslně řešený prostor poskytuje poměrně rozsáhlý výběh pro divoké koně, jeleny, daňky a v budoucnu snad i bizony. Stezka kolem dokola a středem je pěkně upravená a působivá, pro množství stromů a houštin jsme však nezahlédli ani živáčka. Je možné, že jsme k návštěvě vybrali špatný čas a při západu či východu slunce by situace mohla býti jiná. Uvidíme, zkusíme někdy příště.

Nad Vojenským cvičištěm se rozpíná vrch Kotel. Na jeho vršku stojí krásná, volně přístupná rozhledna. Od paty kopce, ale i od parkoviště na vrcholku, se k ní lze poměrně v klidu dostat po příjemné cestě, která je navíc dobře značena. Pro dětské kočárky je cesta taktéž dobře schůdná. Stojíme pod rozhlednou a máme pocit, jakoby byla nakloněna na jednu stranu. Pravděpodobně jde o záměr stavitelů a působí to velice zajímavě. Po několika schodech stoupáme vzhůru a už hledíme na Český les, Šumavu i Krušné hory. Samozřejmě vidíme taktéž bližší cíle, město Rokycany, Plzeňsko, nebo takové Brno. Ne, nezbláznili jsme se. Jde o místní název stejně, jako Kokotsko nebo U čůráčku. S úsměvem na tvářích a plni dojmů opouštíme rozhlednu na kopci a cestou se již jen zastavíme vzdát hold u jednoho nenápadného pomníčku.

Nedaleko Rokycan totiž hloupou vinou řidiče a vojáka z povolání, vyhaslo sedm lidských životů, včetně tříleté holčičky. 19. března 1982 byl dnem, kdy zkušený řidič poslal svou plně naloženou tatru s vlekem proti vyjíždějícímu autobusu ze zatáčky mezi Svojkovicemi a Holoubkovem. Na celkem přehledném úseku s pár zatáčkami tak zavinil střet s tragickými následky. Ačkoliv, jak bylo v té době zvykem, se média této srážce nikterak nevěnovala, neboť do socialistického zřízení a diktatury se to příliš nehodilo, jednalo se o tragédii zejména v rodinách zesnulých a jejich blízkých. Tři odsezené roky viníka nehody byl jen výsměch a plivnutí do tváře všem. Považujeme za důležité si taková zvěrstva, byť se stala v lokálním měřítku, neustále připomínat. U malého pomníčku za Svojkovicemi, za první zatáčkou pod vzrostlým stromem, u malé odstavné plochy, zapalujeme svíčky a pronášíme tichou modlitbičku.

I když není svět spravedlivý a nikdy nebyl, považujeme za důležité taková místa navštěvovat, připomínat si minulost a mimo vzdělávání mladších ročníků hledat to krásné, co nám v naší zemi zůstalo. Tak tedy i dnes můžeme říct: "neseďte doma a pojďte ven".