Rožnov pod Radhoštěm

Chtělo by se říci, jedno z průmyslových měst Zlínského kraje. Ale ono tomu tak úplně není. Město, rozkládající se zpod Velkého Javorníku a nedaleko Valašského Meziříčí má jedno unikum, za kterým míří davy turistů a i my mezi ně jednou museli patřit. Jde totiž o největší a nejstarší skanzen ve střední Evropě, pro představu, široko daleko. Jde o tři areály v jednom, jejichž součástí je několik desítek staveb původních, popřípadě postavených dle původních technik, ukázek řemesel a nebo také Jurkovičova rozhledna. Už to samotné by mělo a pro nás je, dostatečným lákadlem. Jsme na cestě a už příjezd sem naznačuje, že bude všude plno. Jak nám poté vypráví jedna z místních, je vlastně jedno, kdy sem člověk zavítá. Tady je plno pořád, ale tak nějak si na ty lidi už zvykli. Nejhorší jsou snad jen pražáci, kteří si myslí, že je všechno jejich. Ono na Moravě zrovna lidi z Prahy nemusí nikde, na straně druhé, každý, kdo má bydliště západně od Brna, je vlastně pražák. Takže i my z Ústí nad Labem. No, nechme myšlenky nad vyřčenými slovy jedné paní a pojďme do skanzenu. Placené parkoviště za 100,- na den je první vlaštovkou napovídající, že dnes bude v peněžence průvan. Vstupné se do Mlýnské doliny, Valašské dědiny nebo dřevěného městečka platí zvlášť a je to celkem sešup. Přesto jde o krásnou procházku a dozvědění se mnoha podstatného a zajímavého. V posledním jmenovaném, tedy městečku, se koná jakási pouť. Hraje cimbálovka, zpívá se a tančí a rozhodně tam nemůžeme chybět. Všude se zde prodává placek, chcete-li trhanec. Nečekejte specialitu místního folklóru, bramborový placek alias trhanec, je prachobyčejný bramborák. Speciální je jeho cena, tu za něj chtějí 100, tam rovnou o dvaciáše více a hle, miláčku, tady jen 18 korun, pokřikuje manželka u nejdelší fronty. Až když na nás přišla řada, pochopili jsme kyselé ksichty všech před námi. I když největší placek, který se zde nabízel, byl ceněn dle 10 deka, za dva jsem vysolil 218 korun a panečku, tak dlouho jsme ještě každé sousto nežvýkali. Ale což, toť k Moravě nějaké to povyražení patří, že?, pravil pán od cimbálu a už se zase zpívá a tančí a u toho nemůžeme chybět. Když už to stojí, tak ať to stojí za to. Nakonec bylo sice draho, ale veselo, pěkně a rozhodně to za to stálo. A víte co? Kolikrát člověk utratí mnohem více za naprostou hovadinu, zatímco my, my jsme si odvezli spoustu krásných vzpomínek na zábavu, lidi a místo. A to nám nikdy nikdo už nevezme. Proto neseďte doma a pojďte ven. Prachy si do hrobu nevezmete.