Třešť, Roštejn

Nedaleko pramene Moravské Dyje leží městečko Třešť. I zde nacházíme několik zajímavostí, ale...

Muzeum betlémů, ty vado, i když bezbožníci, tohle nás fakt láká. Na okně uvádí otevírací doba, že otevřeno jen v pracovní dny, na dveřích zase, že je možná víkendová prohlídka a na dalším okně pak, že otevřeno pouze o letních prázdninách. Tak či onak, bereme za kliku a marná snaha. Zamčeno. V nedalekém zámku, který slouží pouze jako poněkud dražší hotel s restaurací, do které se moc místních nežene, nám velice milá recepční vypráví, jak je otevíračka jen přes letní prázdniny, no jasně, kdo by asi navštěvoval betlém před vánoci, a údajně na svátek sv. Cyrila a Metoděje se sem sjíždějí řezbáři z celého světa a představují zde své umění. Ale zastavme se ještě u těch vánoc. Od muzea vede stezka po starých domech a starousedlících, kteří mají své betlémy po desetiletí doma a svolují návštěvníkům k nim zavítat a uvedené skvosty si prohlédnout. Tak alespoň tak. Zpět k zámku a hotelu v jednom, u něj je možné si jedině projít a shlédnout geopark otevřený veřejnosti nonstop, i když i tady je to trošku podivné, neboť musíte projít vstupní branou pro pěší, popřípadě závorou pro automobily, což už tak úplně nevypadá, jako veřejně přístupné prostory. A geopark je ve finále parčík s několika sochami, ve kterém si lze zahrát diskgolf.

U autobusového stanoviště nás zaujímá socha Pana Tau. Proč zrovna tady stojí zdařilý Pan Tau? Kdysi dávno zde totiž stála lékárna, na jejímž pultě se Otto Šimáček, tedy představitel kouzelného pána s buřinkou, narodil.

O pár kilometrů jižně se nachází Doupě, tedy obec tohoto jména. Nad ní se do výšky tyčí hrad, jež nesl původně jméno Rosenštajn, tedy růžový kámen, později přejmenovaný na Roštejn. Pod tímto názvem jej známe do dnešních dní. Cesta k němu je velmi dobře značena jak pro motoristy, pěší, tak i cyklisty. Parkování u dosti zachovalého hradu je zdarma, základní vstupné 150 korun a hrad nabízí tři turistické okruhy. Při čekání na prohlídku si lze dopřát občerstvení v místním bufetu, je potřeba se poněkud obrnit. Jednak prostory jsou nevětrané a permanentně odérem přepáleného tuku z fritézy se rozléhajícím, druhak jsou ceny velmi zajímavě nastaveny, řekněme až královsky. Ohřátou klobásku, kterou máme příležitost ochutnat, za rovné kilíčko, bramboračka za pětapade, i když a je dobrá, ale vrchol kulinářského umění a to nejlepší, co zde můžete dostat, je smažený sýr s hranolky, a to za rovných jednostoosmdesát. Ano ano, za téměř dvě stovky. Přemýšlíme o nějakém středověkém trestu, ale z myšlenek nás vytrhl začátek prohlídky. Hrad byl využíván jako vojenský obranný, prošel rukama několika rodů a v roce 1945 padá do rukou státu. A jak to tak u nás už bylo, vše se rozkradlo a zpustošilo a když už se v roce 1969 někomu hradu zželelo a rozhodlo se jej zachránit, restaurátorské práce byly tak amatérské, že se jim lze smát dodnes. Z původního vybavení hradu nezbylo nic a tak mezi nejzajímavější patří skála, procházející hradem, komentované projekce a Erbovní sál, čítající 700 erbů. Za své slávy se zde nacházela také jedna z největších obor, bohužel i ta již vzala za své.

Jenže zajímavých informací a krásných míst je tady dost na to, aby i tady platilo – neseďme doma a pojďme ven.